Fakulta filozofická; Katedra filozofie

Tato kniha se pokouší poukázat na některé zajímavé paradoxy, plynoucí ze střetu mezi antisemitismem historií a kolektivní pamětí. Jejím cílem je průzkum a pojmenování rozličných strategií, jimiž antisemitské ideologie manipulují historickou pamětí. Výsledný text však tento původní záměr přesahuje a poukazuje na četné paradoxy, které ze střetu antisemitismu s historickou pamětí vznikají, jakož i na méně známé pozadí vzniku a šíření soudobých antisemitských motivů. Kniha je společným dílem čtyř autorů. Ivo Budil se ve své kapitole obrací k počátkům rasové ideologie, aby na vzájemném porovnání myšlenek Benjamina Disraeliho a Ernesta Renana poukázal na to, jak se v myšlení orientalistů 18. a 19. století proměňovalo vnímání Židů od obdivovaného k nenáviděnému lidu. Věra Tydlitátová se obrací do českého prostředí, aby poukázala na komplikovaný vztah soudobých českých antisemitů k osobě Tomáše Garrigue Masaryka. Autorka poukazuje na fakt, že ani sto let od Hilsnerovy aféry či sporu o rukopisy nepřestala být tato témata v kruzích radikálních českých nacionalistů živá a že ačkoliv je považujeme za již uzavřené kapitoly a za součást učebnic dějepisu, tato témata ovlivňují veřejný diskurz dodnes. Zbyněk Tarant se pak ve třetí kapitole pokouší zmapovat pozici událostí 17. listopadu v myšlení české krajní pravice. Autor poukazuje na fakt, že Mezinárodní den studentstva se svými dvěma významovými vrstvami (1939 a 1989) představuje pro českou krajní pravici překvapivě komplikovanou výzvu, neboť se na jedné straně jedná o významný den, během něhož je každoročně bilancován polistopadový vývoj, ovšem současně jde i o den připomínky nacistického pokusu o likvidaci české inteligence. Pavel Hošek se pak ve své rešerši teologického myšlení Avrahama Joshuy Heschela pokouší nabídnout jeden z typickým příkladů židovské odpovědi na otázku antisemitismu a holocaustu.