Někteří naši akademici, akademičky a doktorandstvo se ve dnech 6.–8. října dobrovolně uzavřeli na zámku v Nečtinech. Neutíkali z Plzně před rozjetým semestrem, ale v rámci projektu uspořádali tzv. writing retreat. Na první pohled se to možná nezdá, ale výzkumníci a výzkumnice jsou vlastně takoví akademičtí spisovatelé a spisovatelky – místo románů píší studie, místo zápletek promýšlejí argumentaci a prochází recenzním řízením. Navíc je to jen jedna z povinností člověka zaměstnaného na univerzitě, takže si musí umět dobře zorganizovat čas. K získání motivace, sdílení zkušeností a samozřejmě psaní má sloužit právě writing retreat. Nejdůležitějším účelem takového pobytu je vytvoření časového prostoru a klidného prostředí, v němž se člověk může soustředit na tvorbu textu, proto účastníky a účastnice čekalo několik časově ohraničených bloků, v nichž se věnovali pouze psaní.
Celý pobyt začal příjezdem na zámek Nečtiny a ubytováním se. Uvnitř zámku nečekejte barokní výzdobu nebo renesanční malby. Po požáru v roce 1964 musel být celý zámek obnoven a tak uvnitř najdeme mnoho vícelůžkových pokojů, společné koupelny, konferenční sál, učebnu nebo malý kinosál a tělocvičnu. V přízemí zámku je pak restaurace s barem. Zámek Nečtiny patří Západočeské univerzitě a kromě akademiků a akademiček sem zavítají i školy v přírodě, turisté a je možné tu uspořádat i svatbu.
Pokoje a učebna, které jsme měli k dispozici, byly z počátku opravdu chladné a jen pozvolna se nechávaly přesvědčit, že topení má skutečně smysl. Nenechali jsme se však odradit – teplý čaj, káva a vrstvy svetrů a nadšení udělaly své. Krátce po ubytování začalo naše první společné povídání. Hlavním mentorem byl dr. Kaše a provázel nás celým pobytem. Nejdříve jsme se pobavili o různých metodách, jak se udržet u psaní, jak si vyhradit čas na tuto činnost a navzájem jsme si sdíleli způsoby, jakými pracujeme. Také jsme si řekli, na čem každý z nás plánuje na tomto pobytu pracovat, abychom mohli vzájemně sledovat pokrok. A pak už následoval první psací blok – hodina a půl soustředěné tiché práce. V šest hodin pro nás byla připravena večeře a po ní jsme ještě přibližně hodinu a půl psali, než jsme práce pro tento den zanechali a zbytek večera jsme se neformálně bavili, abychom našim hlavám dopřáli odpočinek.
Druhý den probíhal podobně, hned po snídaní nás čekal téměř dvě hodiny dlouhý psací blok zakončený kratším povídáním o působení v akademickém prostředí, o pobytu v zahraničí, o účasti na mezinárodních projektech a kolaborativním psaní. Po obědě jsme znovu otevřeli své dokumenty, každý ponořen do svého světa – někdo ladil dlouho připravovanou studii, jiný si poznámkoval recenzi. Psali jsme v učebně, kde jsme všichni měli vlastní lavici, a tedy dostatek prostoru. Po pár hodinách bylo jasné, že potřebujeme trochu provětrat mozky a protáhnout těla, a tak jsme se vydali na procházku na zříceniny nedalekého hradu. Pokochali jsme se krajinou, uvolnili svaly a utužili kolektiv. Po návratu jsme ještě zvládli hodinku věnovat psaní než přišel čas večeře a následná večer se nesl v duchu volné zábavy, jež byla naplněná hudbou, zpěvem, tancem a blíže nespecifikovaným množstvím tekuté inspirace.
Třetí a poslední den jsme organizovali velmi obdobně – ještě jeden poslední psací blok a těsně před obědem diskuse na téma, jak se nám pobyt líbil, co nám retreat přinesl, jak se nám podařilo naplnit předem vymezené plány a v čem bychom mohli pobyt do příště vylepšit. Tato diskuse byla přerušena obědem, ale po jídle jsme ji zdárně dokončili a writing retreat oficiálně uzavřeli. Writing retreat nám připomněl, že i v akademickém psaní platí Exupéryho slova: „Nauč mě umění malých kroků.“ Každý odstavec, každá přeformulovaná věta, každá dokončená kapitola je malým, ale jistým krokem vpřed – a právě tyto drobné kroky nás posouvají dál. Protože se nám během pobytu koncept kolaborativního psaní osvědčil, společně jsme se shodli, že bychom pokračovali jak občasnými společnými writing sessions, tak uspořádáním jarního opakování nečtinského soustředění.
