Teorie poznání u Hermanna Helmholtze

Hermann von Helmholtz byl jedním z nejvýznamnějších fyziků své doby. Přístupem k vědě a vědění byl však zejména lékařem-fyziologem a také filozofem. Ve svém příspěvku bych rád vedle jeho vědeckého přínosu v oboru akustiky a fyziologie slyšení představil také některé jeho myšlenky, které přesahují matematické teorie akustiky a optiky. Hermann von Helmholtz totiž zásadně přispěl ke změně způsobu, jakým přírodovědci uvažují. Helmholtz se kriticky vymezuje proti klasické filozofické tradici, které se už tehdy přírodní vědy stále více vzdalovaly. Jeho přísná vědecká racionalita a materialismus se staví proti tehdejší metafyzice a spekulativní přírodní filozofii, proti Kantově transcendentalismu i Hegelově idealismu. Základní metodou Helmholtzova vědeckého realismu je vědecký experiment spolu s empiristicko-induktivním přístupem k poznání. Na prvním místě Helmholtzových filozofických úvah tak vždy stojí fyziologicky popsaná smyslová zkušenost a experimentálně ověřitelná fakta. Jakkoli byl Helmholtz vůči svým současníkům z řad filozofů kritický, v podstatě i on navazuje na Kanta, Hegla a Fichteho s tím, že jejich myšlenky rozvíjí, snaží se je formulovat v přírodovědných analogiích a s přírodovědeckou precizností. Je proto škoda, že Helmholtzův přínos filozofii zůstává téměř zapomenut.